Během tohoto víkendu se měl uskutečnit jubilejní – třicátý ročník Královského stříbření Kutné Hory. Měl, kdyby nepřišel covid. Bohužel poslední dva ročníky – loňský a letošní – neproběhly…
Už ani nevím, kdy to přesně bylo, kdy jsem navštívila tuhle akci poprvé. Ale vím, že pro mě to je od samého začátku srdeční záležitost. Asi že jsem vždycky v hodinách dějepisu dávala pozor, že mě všechno zajímalo a měla jsem jedničky 🙂 tak když jsem všechnu tu středověkou barevnou krásu viděla naživo, doslova mi to učarovalo (poznámka: když jsem byla na základce, prosím, my neměli žádný YouTube ani BBC History chanel – bohužel).
* 
*
A když jsem pak byla „velká“, tak jsem akci začala vyhledávat sama. „Velká“ už jsem nějakou dobu, a tak můžu svoji účast střídavě počítat tak posledních 20 let. Zdá se mi, že to nějak uteklo a dneska se mi to honí celý den hlavou…
Dnes ráno se měly rozeznít fanfáry, které každoročně vítaly krále. Jo, ty fanfáry, co jsou posledních dvacet let „pořád stejný“ (jak říkají někteří). Ty fanfáry, které jsem slyšela, když mi bylo 20, 23, 28, 30, 35 i 37. Když svítilo sluníčko i když pršelo, když se mnou byli přátelé i když jsem byla sama. Když jsem stála v davu ostatních diváků a stoupala si na špičky. Když mi bušilo srdce a něco mě svíralo v krku. Když jsem se pak stala součástí organizačního týmu a zastavila se jen na chvilku. Když jsem je slyšela v pátek během nácviku vsetínských dětí a měla je skoro jen pro sebe a když jsem v náručí držela malou dcerku a ona vyhlížela se mnou… No prostě tenhle okamžik mám tak nějak zarytý pod kůží. A jo, ty fanfáry jsou pořád stejný. A vždycky ve mě vyvolají ten zvláštní pocit očekávání, zvědavosti a vzrušení, v posledních letech se jen přidala špetka nostalgie…
* 
*
Vzpomínám si na jeden ročník, asi ten první po mém návratu do Kutné Hory. Byl krásný letní den, který jsme strávili ve stínu vzrostlého stromu nadohled od hlavního pódia v parku pod Vlašským dvorem. Byla to prostě pohoda. V práci jsem organizovala různé akce taky pro spoustu lidí, ale „tohle,“ říkala jsem, si „to je tedy opravdu fantazie. Jak to dokážou dát dohromady, celý ten program a všechno okolo…“. Den plynul v kulise středověké hudby, rytířských klání a tanců dvorních dam, až se přehoupl v ten úžasně letní teplý večer, do parku vešel průvod s pohodněmi a my pak, popíjejíc medovinu, přihlíželi krásné dvorské slavnosti a… ohňostroji.
* 
* 
* 
*
Světlanu, tedy PhDr. Světlanu Hrabánkovou, hlavní hybatelku akce a ředitelku Českého muzea stříbra jsem v té době znala jen z našeho krátkého jednání. Až o pár let později se stala paní ředitelkou – tedy já jsem se stala na částečný úvazek zaměstnankyní muzea pečující o dobré vztahy s novináři a veřejností 🙂 a o dalších pár let se z nás snad staly i jakési – svého druhu – přítelkyně… Zanedlouho jsem se ve svém volném čase zapojila do malého organizačního týmu, který Stříbření každoročně připravoval. Pokaždé to bylo dost práce, dá se říci čím dál tím více, která mě ale vždycky nesmírně bavila, i když nadšení se mísilo s řešením různých problémů, únavou, občas „ponorkou“, vždycky nakonec převládla radost a pak během Stříbření – v sobotu večer, když jsem po proběhaném dni okolo všeho možného (zhruba 14 kilometrů takhle naběháte) a zhruba 150 telefonátech (jednou jsem to počítala), klesla pod strom na „dvorskou“ (tedy dvorskou slavnost), byla to i hrdost. Na nás, na ten malý tým, na historii, kterou tady máme, na naše město…
Přála bych si, aby tyhle zážitky měly i moje holky, naše děti. Aby k nim celá ta věc mohla promluvit a třeba by jí rozuměly a třeba ne. Aby si mohly osahat středověká řemesla, vystřelit z opravdového luku a dozvědět se, co je fraucimór. Aby věděly, kdo byl hašplíř a jak probíhal rytířský turnaj. Aby zažily letní noc na dvorské slavnosti, jednou ochutnaly medovinu a užasle pozorovaly hru světel na počest svatého Jana za doprovodu pasáže z Carminy Burany. To bych si přála…
* 
*
Loni se naši skalní havíři a měšťané v čele s Honzou Dřevíkovským a Lubošem Králem sešli, aby i v době „morové“ vyhlíželi krále… A dnes se malá skupinka sešla znovu. Překvapil nás pár – Antonín a Leonarda Minarských z Karlových Varů. Dvakráte se jim podařilo zúčastnit akce a letos přijeli, protože měli zarezervované ubytování a někde na internetu snad zahlédli fotku z loňského roku a řekli si, že se k nám připojí…
Ať se příště dočkáme. Krále, královny, celého dvora i rytířstva a havířů. Už teď se těším na ty fanfáry… Jak a kde je asi do své paměti zachytím příště?
Fotografie označené * jsou z archivu organizátora – vypůjčila jsem si je, protože krásně zaznamenaly atmosféru akce. Já mám z posledních let fotografie už spíše „dokumentační“, přidám jich pár níže, třeba pro někoho mohou být zajímavé 🙂
Autorem úvodní fotografie je Aleš Otava.
Královské stříbření, akci, kterou znají Češi, ale na kterou každoročně přijížděli i lidé z koutů celého světa, vznikla při oslavách 750 let od založení sedleckého kláštera a následně byla dramaturgicky uchopena jako samostatná historická akce, jejíž tradice se začala psát v roce 1991. Za třicet let svého trvání prošla různými změnami místa konání i změnami dramaturgickými. Každoročně byl autorkou upravován scénář, aby částečně odrážel historická fakta z daného roku, neboť akce vždy v rámci možností odkazovala na skutečné události a návštěvu krále Václava IV. v královském horním městě. Měnila se místa, měnily se lidé, z malých havířků se staly dámy, z dam se staly maminky, z maminek babičky… Cíl však zůstal po celou dobu stejný. Zaujmout diváka, „přitáhnout“ ho k historii našeho města, povzbudit kutnohorský patriotismus, vzdělávat a bavit… Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že se to celou tu dobu dařilo.
