Moje oblíbené kavárny: Café Havlíček – randíčko s minimalistou

Café Havlíček se nachází kde jinde, než „na Havlíčku“. Tedy konkrétně Havlíčkovo náměstí 572, přes ulici od Vlašského dvora a co by kamenem dohodil od sochy Karla Havlíčka Borovského. Po původu názvu kavárny tedy nemusíme dlouho pátrat 🙂

Kavárnu najdete v přízemí na první pohled možná nenápadného řadového domu zapsaného na seznam kulturních památek. Původně měšťanský dům má gotické sklepy jako většina domů v centru. Byl znovu vystavěn v roce 1885 a zásadně, avšak citlivě rekonstruován v roce 1996. Projitím krásnými vstupními dveřmi do kavárny exkurz do historie končí.

„Kavárnu jsme otevírali v březnu 2016,“ říká Hanka, která je od začátku součástí kavárenského týmu, a se kterou se mi občas poštěstí se tu také setkat a popovídat o všem možném i nemožném… „Ten den si pamatuji, jako kdyby to bylo včera,“ pokračuje. „Byli jsme hodně nervózní a ačkoli jsem už měla nějaké zkušenosti s gastro provozem, nedá se to srovnat s momentem, když stojíte za pultem a na dveřích kavárny máte napsané své jméno,“ vzpomíná Hanka. „Tenkrát sem přišel starší pár – pán s paní. Když jsem jim řekla, že jsou jedni z našich prvních hostů, každý z nich nám tu nechal kovovou padesátikorunu pro štěstí. Obě dvě mince tu stále opatrujeme a vypadá to, že nám štěstí opravdu přinášejí.“

Zatímco se s Hankou trochu vzdalujeme od tématu (dlouho jsme se neviděly) 🙂 Adam připravuje kávu, a to ne ledajakou. Od otevření kavárny zde pracují s fair trade zrnky z pražské pražírny mamacoffee, která před pěti lety zdaleka nebyla tak známá, jako dnes. Když zatoužím po skvělém espressu, jdu právě sem. Málokdy odolám vyhlášenému cheesecaku a dalším specialitám, které peče Hanka nebo Monika přímo v kavárně a někdy doslova na přání stálých zákazníků.

Chcete vědět víc? Čtěte dál…

Novodobá historie domu je podobná mnoha dalším v centru města. Adamovi rodiče dům koupili a opravili, střídavě pak byl prázdný nebo využívaný pro menší provozovny. Před otevřením kavárny a penzionu musely proběhnout úpravy včetně drobných zásahů do příček. A i v tomto domě se podařilo zachránit některé krásné původní kousky jako je litinové zábradlí na schodišti. Kdo někdy rekonstruoval, ví 🙂 U páté plechovky ředidla se proklínáte, u desáté „kupujete“ nové zábradlí a u druhé vrstvy finálního nátěru jste šťastní, protože to stálo za to.

Vyladěný interiér

Geniálně jednoduchý interiér kavárny navrhoval Tomáš Bém, absolvent UMPRUM. Chvilku si povídáme s Adamem a Hankou o tom, jaká byla původní vize prostoru a o tom, jakou na začátku dalo práci právě to, aby výsledek vypadal takhle jednoduše a čistě… je to paradox, ale je to fakt.

Původní zdobené dveře jako by byly hranicí mezi venkovním a vnitřním světem. Černá a bílá. Kontrast, jednoduchost, vizuální čistota. Nic vás nerozptyluje, nejsou tu nástrahy, o které by se vaše myšlenky zachytávaly a vydávaly se nechtěným směrem. Ze vzdáleného konce protáhlé místnosti zrak putuje na dlouhou dřevěnou lavici a chvilku se na ni usadí a odpočívá. Dlouhé opakující se linie dokonale uklidňují. Pak pokračuje přes robustní pult s bílým obkladem k zelenkavým dřevěným rámům oken a vyhlíží ven na modré nebe a Vlašský dvůr.

Potkejte Karla Havlíčka

Vysoká bílá stěna kavárny je ideálním spojencem záměru menších výstav. Všechny, které si pamatuji, byly krásné a skvěle vizuálně i obsahově doplňovaly prostor kavárny, ať už se jednalo o obrazy nebo fotografie. Aktuálně tu najdete site-specific výstavu sedmi obrazů fotografa a ilustrátora Honzy Macúcha, který jimi ztvárnil zásadní vhledy do nelehkého života a odkazu Karla Havlíčka Borovského a jeho dcery Zdeňky.

„Ty obrazy zachycují takové zásadní okamžiky z jeho života,“ říká Adam. „Tento třeba je z kutnohorského soudu, tady je Havlíčkova rakev, u níž klečí s trnovou korunou Božena Němcová. Na dalším je pak Zdeňka, jeho dcera, později označovaná jako dcera národa. Byla sirotkem od osmi let a národ se jí skládal na věno. Tento je metaforou glorifikace Karla Havlíčka a tento zase zneužitím jeho odkazu komunistickým režimem,“ ukazuje Adam na jednotlivé motivy. „A tohle je paralela na asi nejznámnější gesto olympijských her – z Mexico City 1968.“ Uzavíráme krátkou komentovanou prohlídku kavárenské havlíčkovské minigalerie. Až budete mít cestu, zastavte se na kafíčko a prohlédněte si je v letošní významný rok, kdy uplyne 200 let od jeho narození.

Kavárenský tým

V kavárně se můžete nejčastěji potkat s Monikou nebo Adamem, a to celých pět let, kterých už je kavárna otevřená. Občas tam potkáte taky Hanku nebo Adamova bratra Štěpána, absolventa kutnohorského gymnázia, JAMU a aktuálně herce stálého souboru Městského divadla Zlín. Všichni jsou neskutečně milí a vytvářejí přátelskou atmosféru kavárny i penzionu. Je to fakt, že někteří z hostů občas pošlou do kavárny pohled z různých koutů světa. Jestli se chcete přidat, poznamenejte si adresu 🙂

Z dnešní návštěvy kavárny:
Vešel mladý pár a objednal domácí limonádu. „Bydleli jsme u vás před čtyřmi lety,“ říká sympatický mladík. „Bylo to tenkrát první výročí naší svatby, tak jsme si užili prodloužený víkend v Kutné Hoře,“ doplňuje a odchází na toaletu. Jeho manželka, sympatická dlouhovláska s kulatícím se bříškem, si prohlíží obrazy a říká: „My jsme tu tenkrát měli k snídani fantastický míchaný vajíčka. Vyšlehaný metličkou. Od té doby je manžel vaří jedině takhle. Jsou skvělý a boduje s tím i u našich známých.“ Usmívá se… Ptám se, odkud přijeli. Ze Slaného. Tak ze Slaného se jezdí do Kutné Hory „na Havlíček“ díky skvělým míchaným vajíčkům. No není to krásný?

Vzpomínka na jaro:
Tohle je přesně to místo, kde můžete přemýšlet nad ničím a úplně nad vším, a to ať už se usadíte uvnitř nebo se rozhodnete vstřebávat sluneční paprsky u stolečku před kavárnou. Opřená zády o fasádu sedím se zavřenýma očima. Z okna nad mou hlavou rachotí mlýnek a line se vůně čerstvě namleté kávy. Sluníčko svítí a mě baví ho „sledovat“ přes zavřená víčka. Rozezní se zvon Jakub Maria z věže svatého Jakuba. Je pátek a ve vzduchu atmosféra očekávaného víkendu.

…z mého IG, 2018