Budou to skoro dva měsíce, kdy jsem poprvé vyrazila z města směr Ostrov 🙂 Vám řeknu, že do té doby jsem neměla žádné tušení, že usedlost jménem Ostrov existuje a kde se nachází (ještě toho musím tolik objevit!). Takže jsem název naťukala do navigace a vyrazila jsem směr Zbraslavice. Pokaždé, když opouštím kutnohorský rádius – zhruba za obcí Březová 🙂 tak si říkám, jak se ta krajina kolem krásně mění, přibývají stromy, lesy, všechno se nějak rozvolňuje, otevírá se horizont, zástavba řídne… Mizí „rušná“ energie našeho maloměsta a pozvolna se rozprostírá klidná a čistá energie přírody, lesů, polí. Přistihuji se, že se kochám. Fascinuje mě, jak za 20 minut můžete přejet do „jiného vesmíru“ 🙂
Trochu nejistě vjíždím do dvora. Jsem v Ostrově. „Cyranův Ostrov,“ čtu… Hm, tady úřaduje nějaká romantická duše, říkám si… „Cyranův Ostrov,“… o tom možná někdy příště. Nesměle vcházím do budovy hlavním vchodem, nad kterým (teď už vím), je umístěn erb Zikmunda Moravce, který obdržel od Marie Terezie a také nápis MUZEUM.
Muzeum Ostrov lidových krojů
V prvním patře, v pracovně s německým nápisem „forstmeister“. Zastihnu pana Mičánka u velkého jednacího stolu pokrytého někalika spořádanými hromádkami, které jsou tvořeny knihami, papíry, dopisy, vytištěnými e-maily a dalšími předměty (ó, jak je mi to povědomé).
Povídáme si a sestupujeme zpět do přízemí citlivě zrekonstruované hospodářské budovy a vstupujeme do zšeřelé haly s klenutými stropy a podpěrnými sloupy po jejímž obvodu i středu se lesknou skla osvětlených vitrín a za nimi? Lidové kroje.
Lidové kroje
„O uau,“ slyším se… A létám pohledem z jedné figuríny na druhou. Ženské, mužské i dětské kroje, doplňky, dobové fotografie. Naškrobené rukávy, výšivky, stuhy, pásky, přezky, skládané sukně, kordulky, fěrtochy, šátky, botičky, čepce a krajky. Ženy mi teď asi rozumí víc 🙂 Nevěděla jsem, kam se dřív podívat, k jakému kroji se dříve rozběhnout k bližšímu prozkoumání. Tolik krásy. Přísahám, úplně mě to dojalo. Vzpomněla jsem si na babičku, která pochází z vesničky nedaleko Telče. Na to, jak dokázala vzít tužku a na bílé plátno namalovat vinný hrozen a luční kvítí a kudrlinky okolo, jak pak vyšívala a my se sestrou jsme chtěly taky vyšívat, a tak jsme vyšívaly (díky babi).
Pan Mičánek se mnou prochází expozicí, zastavujeme se u jednotlivých regionů, aby mě upzornil na detaily a zajímavosti. Připadám si jako Alenka v Říši divů. Uvědomuji si, že jsem opravdový kroj naživo asi nikdy neviděla. Teď jich tu je několik desítek najednou a k tomu jako bonus Někdo, kdo ví. Posílám poděkování tam nahoru. Procházíme zpět k východu kolem vitríny se zlatými ženskými čepci. Přistihuji se s nosem nalepeným na skle 🙂 Ano, můžete si všechnu tu ruční práci, každý uzlík, prohlédnout pěkně zblízka. Neuvěřitelné. Vydáváme se k východu na recepci.
„Tak to byly Čechy. Teď jdeme na Moravu,“ slyším pana Mičánka, když rozsvěcí světla v druhé části expozice. „Tak to ne,“ směju se, protože mně osobně spadla brada už v první části. Nejen kroje, ale i další předměty, které souvisejí se zpracováním základních textilních surovin (len, vlna), tkalcovský stav, ale také formy pro potisk textilu, žehličky nebo historická pračka. No něco mi ráno říkalo, že tenhle den nebude jako každý jiný 🙂 A fakt!
Z pološera druhé části expozice věnované Moravě a Slezsku vycházíme před muzeum. Je slunečný den. Na udržovaném zeleném trávníku poplužního dvora se objevují první zbarvené listy starých jírovců. Na odlehlé části zeleně (hned před dílnou, ve které se opravují a upravují některé součásti krojů) září čerstvě vyprané spodničky, které se bělejí na sluníčku. Střední části dvora dominují mohutné dřevěné kvádry na pozvolných terasách kopírujících mírně se svažující terén. Mezi nimi pózují nahé lesní víly, bronzové sochy od Pavla Purkrábka. Jedna se sklání nad vodní hladinou, ve které se odráží nebe…
slavnostní otevření muzea
Cestou zpátky okolí téměř nevnímám. V hlavě mám otisky barev a detaily výšivek. Vím, co znamená vyšít jeden květ nebo ručně sešít dvě strany plátna k sobě. „Komu ta vyšívaná zástěra asi patřila? Kde ta žena žila a jak? Vyšila si ji sama? Nebo ji dostala, tak jako se dostávala třeba úvodnice? Byla šťastná?“ jsou otázky, které mi dost nekoordinovaně poletují hlavou… Kroje. Tvořivost, láska a energie vložená do kousku plátna, symboly, vlastní jazyk, který nese mnoho informací, jen mu rozumět. Dotek minulosti, zprostředkované setkání s našimi předky vcelku nedávnými, poselství, tradice, hodnoty.
Až budete mít chuť vyrazit do „jiného vesmíru“ jen kousek od domu, vydejte se do Ostrova, jste tam za 30 minut.
www.muzeumkroju.cz
Facebook / Instagram
Poděkování: Ing. Jan Mičánek, Monika Malinová
Muzeum Ostrov lidových krojů
Muzeum Ostrov lidových krojů prezentuje jako jediné a první muzeum v historii lidové kroje všech oblastí Čech, Moravy a Slezska, a to včetně krojů německy mluvících Čechů. V expozici mohou návštěvníci obdivovat 260 úplných lidových krojů (190 ženských krojů, 40 mužských a 30 dětských). Vystavených je ale téměř 4 000 exponátů, mezi nimi rozsáhlá sbírka 64 kusů zlatých ženských čepců, na 300 ženských šátků, 100 párů historické krojové obuvi, 30 párů punčoch nebo 750 historických krajek. Součástí expozice je také mapa 124 krojových regionů České republiky, která obsahuje kresby krojů speciálně vytvořené pro účely muzea. Ty jsou také součástí vydané knihy – Atlasu lidových krojů s popisem krojů Čech, Moravy a Slezska.
