Když jsem během letošních Velikonoc stoupala nahoru po schodech věže jezuitské koleje k svatobarborským zvonům, netušila jsem, co tento rok pro Michala a Ludvíka bude znamenat. Tenkrát, byla strašná zima, když jsme se zvoníky vystoupali nahoru, si tihle dva krasavci získali moje srdce. Zvony tak obrovské a krásné, odkazující na proslulého kutnohorského zvonaře Ptáčka. Tiše visí ve věži…
zvon Michal byl ulit v roce 1493 mistrem Ondřejem Ptáčkem v Kutné Hoře
průměr: 149,5 cm | hloubka: 114 cm | tloušťka věnce: 12,5 cm | hmotnost: cca 2,4 tunyzvon Ludvík byl ulit v roce 1510 mistrem Ondřejem Ptáčkem v Kutné Hoře
průměr: 184,5 cm | hloubka: 144 cm | tloušťka věnce: 14 cm | hmotnost: cca 4 tuny
Za pár měsíců ale přišla dobrá zpráva. Římskokatolická farnost – Arciděkanství Kutná Hora vypsala veřejnou sbírku na obnovu zvonů, která stále probíhá a i díky ní čeká zvony již tento pátek 12. listopadu v odpoledních hodinách snesení z věže jezuitské koleje a jejich následná přeprava do nizozemského Astenu, kde proběhne jejich oprava. Oba jsou poškozené. Zvon Ludvík má ve svém plášti trhlinu, zvon Michal má vytlučený věnec a v obou případech by při zvonění hrozilo puknutí zvonu.
Petr Rudolf Manoušek
Snesení zvonů jeřábem z věže bude koordinovat zřejmě poslední český zvonař Petr Rudolf Manoušek, on také následně zvony opraví v dílně Eijsbouts v Astenu. Proč v Astenu a jak se takový zvon opravuje? Čtěte dál…
Oprava zvonu
Zní to dobře – obnova, oprava. Ale jak to probíhá? Všechno jsme s panem Manouškem probrali 🙂 vezmeme to popořádku…
Zvony Michal a Ludvík se snesou z věže, naloží se do kamionu, kde se zajistí pro přepravu a cílovou stanicí bude zvonařská dílna v Astenu, kde se začne pracovat. Nejdříve se prováději defektoskopické zkoušky a chemické rozbory materiálu. Je velmi důležité pro zachování tónu zvonu, aby se při jeho obnově pracovalo s identickým materiálem – zvonovinou (slitinou mědi a cínu), z jakého byl zvon odlit.
Zvon je pak připraven pro opravu – v místě svaru probíhá výbrus zvonoviny zvenku i zevnitř a následně je zvon v izolované komoře postupně zahříván na teplotu 500 °C. Zahřívání probíhá pomalu zhruba čtyři dny. Následuje pak samotný svar trhliny, která je běžnému pohledu neviditelná nicméně pro zvon velmi nebezpečná. V případě navařování věnce se takto ošetří poškozená místa a navaří se zvonovina do potřebné síly věnce.
Následně zvon kontrolovaně chladne zhruba pět dní. A následuje opět defektoskopická zkouška, aby se potvrdilo odstranění problému a akustická zkouška, aby se potvrdilo zachování tónu zvonu. Pak je třeba svar zacizelovat a na konci procesu je pak čištění zvonu, patina a povrchová konzervace. Každé místo na zvonu, které se opravuje, postupuje stejný výše popsaný proces.
Kromě pana Manouška se na práci v dílně podílí zhruba dalších deset pracovníků.
A kdo že je vlastně ten pan Manoušek?
Pokračovatel rodové tradice, která začala na začátku 20. století, dočtete se všude… český zvonař, restaurátor zvonů, vedoucí dílny rodiny Zvonařství Manoušek a soudní znalec se specializací na kampanologii. Prostě kapacita.
* 
*
A jak ho vidím já po společném povídání? JAKO MUŽE, PRO KTERÉHO JE ZVONAŘINA VŠÍM. Minulost i budoucnost, rodina i osamění, trápení i radost, závazek i odkaz dalším generacím, motivace jít stále kupředu.
Jak mi s nadsázkou řekl, vyrůstal ve zvonařské dílně. Tatínek byl zvonař a maminka sochařka, která se věnovala následnému dekorování zvonů reliéfy. „Odmalička jsem rodiče sledoval při práci. S tatínkem jsem lezl po věžích a troje prázdniny strávil ve svatovítské katedrále, kde tatínek pracoval na obnově zvonů. Připadalo mi to tak v pořádku, přirozené, nikdy mě nenapadlo dělat něco jiného,“ říká Petr Manoušek.
P. R. Manoušek: „Zvonařina je těžké řemeslo. Není to práce ale poslání.“
Kromě toho, že zvony restauruje samozřejmě také odlévá nové. Dílna, kterou vybudoval jeho otec se nacházela na Zbraslavi. Dům však zasáhly v roce 2002 povodně. „To období pro mě bylo opravdu velmi těžké,“ říká mi pan Manoušek, „Povodeň vzala všechno – veškeré vybavení dílny, nákresy, záznamy – všechno bylo nenávratně ztraceno. Prožíval jsem i těžké rodinné chvíle.“ Popravdě… těžko si tu situaci představit. A v tu chvíli se na scéně objevují kolegové – vlastně konkurenční nizozemská zvonařská dílna. Jak říká pan Manoušek, doslova ho „unesli“ do Holandska, pomohli mu přestát nejhorší období a nabídli mu možnost dílnu Eijsbouts založenou v roce 1872 využívat. Zvonařská dílna na Zbraslavi nemohla být obnovena vzhledem k její lokaci v zátopové oblasti, a tak pan Manoušek jezdí pracovat do Holandska již téměř 20 let a jak s úsměvem říká, zřejmě tam „dožije“ 🙂
„Jsem aktuálně jediným českým zvonařem a zřejmě budu i posledním. Je to velká škoda, ale řemeslo se předává mnoho let, tak jako tomu bylo dříve. Moje děti se realizují v jiných oblastech a učedníci na to buď nemají chuť nebo trpělivost anebo si nemohou dovolit dlouho čekat na to, až se stanou mistrem svého oboru, bohužel.“
V domě na Zbraslavi je ale opět živo. Na podzim 2020 zde pan Manoušek, v prostorách původní dílny, otevřel Muzeum zvonařství.
Pokud chcete pana Manouška zahlédnout a doprovodit zvony Michala a Ludvíka na dlouhou cestu, přijďte se podívat v pátek 12. listopadu odpoledne k chrámu svaté Barbory a sledujte, jak jsou zvony snášeny jeřábem z věže a odvezeny, aby se v první polovině příštího roku opět vrátily zpět a mohly se všechny čtyři zvony (Michal, Ludvík, Barbora, Jakub Maria z věže kostela sva. Jakub) rozeznít najednou v krásné harmonii. Těším se.
Poděkování: Petr Rudolf Manoušek, Římskokatolická farnost Kutná Hora – Arciděkanství, časopis Harmonie
Foto *: www.casopisharmonie.cz
Další informace o sbírce najdete na www.svatobarborskezvony.khfarnost.cz
