You are currently viewing Kostnice – sedlecký unikát – díl první – historie

Sedlecká kostnice. Kdo by ji neznal. Unikátní památka přitahuje návštěvníky z celého světa. Pro mnohé unikát, který ale může být a myslím, že také je, návštěvníky i místními obyvateli vnímán rozpolceně. Průběžně během let se sama nad vnímáním této památky zamýšlím…

Kostnice – setkávání
Svou první návštěvu kostnice si velmi dobře pamatuji, přestože nebo právě proto, že mi bylo v té době asi osm let. Tenkrát za rodiči přijeli známí z Prahy a návštěva tohoto místa se zařadila do celotýdenního programu výletů hned vedle středověkého dolu a zámku Konopiště.

Kostnice asi ohromí každého, natož dítě. Pamatuji si, že jsem vnímala to obrovské množství kostí, které se zdálo být možná ještě větší, čím já jsem byla menší. Pamatuji si lebky, na kterých se „vyjímaly“ podpisy turistů, kterým přišlo jako dobrý nápad zanechat svůj autogram zrovna zde, a také mnoho neznámých mincí z různých koutů světa.

Kostnice pak nadlouho zmizela z mé paměti. Až na vysoké škole jsem se do Sedlce vrátila, abych načerpala informace a pořídila fotografie pro jednu z prací do semináře Dějin kultury. Tehdy jsem se tématem zabývala podrobněji a alespoň částečně pochopila podstatu stavby a specifické výzdoby. A možná proto jsem od té doby již vždy vstupovala na toto místo s pokorou a vnímala jeho hlubší význam. A když nás navštěvovali (a snad zase brzy budou) přátelé a kolegové z celého světa, snažila jsem se jim toto vnímání předat.

Kostnice – oslavovaná i zavrhovaná
Teď si vážně lámu hlavu, jak to vlastně napsat… protože… Kdo žije v Kutné Hoře delší dobu, asi ví. Kostnice vzbuzuje různé reakce. Od superlativů a senzačních titulků celostátních i světových médií (například BBC) po nechápavé kroucení hlavou a polohlasné brblání některých místních obyvatel, jejichž vnímání se snažím už pár let pochopit…

Navštěvuji kutnohorské památky poměrně často. Je to částečně má práce a částečně koníček, takže jsem vlastně neustále všude. Kostnici sice nevyhledávám pravidelně, přesto ji vnímám (spolu s katedrálou Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci) jako unikátní místo v Kutné Hoře historické i současné.

Když jsem v minulosti několikrát míjela skupiny zahraničních turistů proudících z kostnice, kteří si cestou k autobusu prohlíželi pořízené snímky na svých chytrých telefonech, říkala jsem si, že je škoda, že se cestování a zážitky z něj „scvrkly“ do instagramových čtverečků, „fejsbuků“ a „storíček“ a vlastně pro samé focení, upravování a postování občas úplně zmizí prostor pro skutečný obsah a poselství reálných míst. To bylo v roce 2019.

Od té doby se svět změnil. A změnily se i podmínky, za kterých mohou návštěvníci kostici navštívit. Dnes už se tam třeba fotit nesmí a vstupenky si uvnitř kostnice už také nekoupíte. Kromě probíhající rekonstrukce totiž dochází i k dalším provozním změnám, ze kterých sice turisté „neskáčou radostí“, zato navracejí místu jeho důstojnost a pietu. Během uplynulých měsíců jsme měli možnost se zastavit a zamyslet. A já jsem během jednoho sychravého dopoledne loňského podzimu měla opět příležitost navštívit kostnici…

Blížili jsme se s Radkou k hřbitovu rychlými kroky, protože trochu mrholilo. Super počasí, říkala jsem si. Ona nesla těžké klíče. Kostnice je totiž pro veřejnost zavřená. Covid. Ze „stanů“ kolem kostnice se ozývá pravidelné ťukání. Ohlásíme se stavařům a Radka odemyká. Vstupujeme do podzemní kaple. Ona rozsvěcí a upozorňuje mě na Santiniho dlaždice v presbytáři, rozpadající se konstrukce pyramid a aktuálně probíhající stavební práce velké rekonstrukce (o té v druhém dílu). „Zamkni se tady zevnitř a až budeš mít nafoceno, zavolej, přijdu tě zachránit,“ loučí se a odchází. No..

Ocitla jsem se sama v podzemní kapli. Mezi kostmi, mezi ostatky čtyřiceti tisíc lidí. Zamkla jsem a za tichého ťukání zvenku se dostavil opravdu zvláštní pocit. Prohlížela jsem si jednotlivé lebky na Santiniho fiálách. Každá je jiná, tak jako každý člověk je unikátní. Unikátnost jednotlivce se však stírá v obrovském množství kosterního materiálu použitém pro vystavení pyramid a další neobvyklé výzdoby kaple. Chtěla jsem pořídit pár fotek k tomuto článku, ale nejdřív jsem fotit vůbec nemohla. Jen jsem se procházela a v tichu a lehkém příšeří, jako bych „zdravila“ ty, kteří zde odpočívají. Okny pronikalo neostré světlo. Prohlížela jsem si důmyslné štuky Santiniho kleneb, dlažbu, po které muselo projít nespočet nohou. Oltáře s barevnými obrazy, které jako by vystupovaly ze šera. Ten prvotní zvláštní pocit zmizel. Obdivovala jsem unikátnost záměru celé stavby, řeč symbolů a znaků, Santiniho skryté významy. Tento prostor je zkrátka unikátní. Dolní kaple, napůl zapuštěná do země, do které sestupujete po schodech, jako kdybyste sestupovali do hrobu. Důmyslně poskládaná kosterní výzdoba, jako by říkala, jak nepodstatné je naše lpění na životě a hmotných statcích. Tady jsme si všichni rovni. Jedna lebka vedle druhé, další a další, celé zástupy lidí, kteří zemřeli na mor, hladomor nebo při husitských válkách. SMRT. Je součástí bytí. Je tady, i když se snažíme sebe sami přesvědčit, že je někde daleko. Je tady. Docela blízko, tady přímo zhmotněná přirozená součást našich životů…

Mezi fiálami vstupuje do kaple světlo velkým oknem, před kterým je umístěn kříž s Ježíšem. Pozoruhodná hra světla. Ano, Santini byl opravdu génius a tohle je poselství a vzkaz z uplynulých století. ZE TMY VŽDYCKY VEDE SVĚTLO. Prostupující světlo dává naději, že tam nad námi je něco víc. V případě stavby vyjadřuje vzkříšení horní kaple, do které naopak člověk stoupá po schodišti v Santiniho přístavbě v průčelí. Horní kaple je krásná svou strohostí. Jednoduchými vysokými okny vstupuje dostatek světla na to, aby tma zůstala za zády a člověk mohl zvednout hlavu k nebi.

Představuji si, jak asi vypadala horní kaple, která sloužila pro zádušní mše, kdysi dávno. Dřív, než byla zazděna některá okna. Představuji si, že zde stojím před mnohými staletími, v parném letním odpoledni. S bosýma nohama. Z temné spodní kaple vystupuji nahoru a vstupuji do horní kaple, prosklené jako lucerna, velkými okny pronikají ostré letní paprsky a jejich setkání v prostoru kaple tvoří zajímavou podívanou. Všechny starosti zůstaly venku. Je tu krásně. Světlo lze vnímat i se zavřenýma očima a chodidla zlehka zahřívá nahřátá dlažba kaple.

Třeba… až jednou budete stát v dolní nebo horní kapli… Zkuste si to také představit…

Historie sedleckého kláštera a kostnice
Myslím, že tyto informace jsou skoro notoricky známé, ale…
Kostel Všech svatých byl součástí nejstaršího cisterciáckého kláštera v Čechách, který v Sedlci založil v roce 1142 velmož Miroslav z Markvartic. Samotný řád vznikl v roce 1098 ve Francii. Šedí mniši se řídili heslem „ora et labora“ a kladli velký důraz na těžkou manuální práci. Své kláštery budovali v nížinách, zakládali další dvorce (ze kterých později vznikly vesnice) a pracovali na mýcení lesů a získávání úrodné půdy. V určitém období klášteru patřilo na padesát vesnic a městečka Malín a Malešov. Řád cisterciáků je také spojován s nálezem stříbra. Teprve později po založení sedleckého kláštera tedy nedaleko něj vzniká hornická osada Cuthna Antiqua – později Kutná Hora.

Areál kláštera byl rozsáhlý, jeho součástí byla katedrála Nanebevzetí Panny Marie (ve své době první česká katedrála a tedy také největší chrám v Čechách), dále kostel svatého Filipa a Jakuba pro laické bratry konvrše, hospodářské budovy, konvent, opatský dům s kaplí, hospodářský dům se sýpkou, špitál a hospicium – dům pro hosty, ale také Svaté pole, bylinkové a zelinářské zahrady, sady a vinice.

Součástí klášterního komplexu byl také rozsáhlý hřbitov, který byl do roku 1620 jediným hřbitovem v blízkosti města určený k pohřbívání katolíků. Podle pověsti byla v roce 1278 na hřbitově rozprášena hrst země z hakeldameského pole, čímž se hřbitov stal nejstarším Svatým polem v Evropě. Tím se hřbitovní půda stala součástí Svaté země a některé pověsti dokonce mluví i o zázračném rozkladu pohřbeného těla během třech dní. Díky tomu zájem o pohřbení na sedleckém hřbitově vzrostl a ten dosahoval rozlohy 3,5 ha (téměř 12x větší než nyní).

Obrázky výše: Sedlecký klášter před barokní přestavbou (Wikipedie), Santiniho půdorys klenby kostnice (Wikipedie)

Na 30 tisíc zesnulých zde bylo pohřbeno v roce 1318, kdy v Čechách vypukla morová epidemie. Další velké množství pohřbených souviselo s husitskými válkami, z nichž několik bitev se odehrálo právě okolo Kutné Hory (např. bitva
u Malešova v roce 1424). V období husitských válek město Kutná Hora stálo na straně Zikmunda, neboť velká část původního obyvatelstva Kutné Hory byla německého původu.

Právě husité pak v roce 1421 cisterciácký klášter a hřbitovní kapli vypálili a podle pověsti měli také vyvraždit všechny mnichy v klášteře. Po husitských válkách vypleněný cisterciácký klášter, katedrála Nanebevzetí Panny Marie i hřbitovní kaple chátraly. Hřbitov byl postupně rušen, lidské ostatky byly vyzvedávány ze země a nejdříve skládány kolem kaple, poté byly uloženy do spodní kaple hřbitovního kostela. Podle pověsti je v roce 1511 v této kapli srovnal do šesti pyramid poloslepý mnich.

Kostel Všech svatých byl postaven na konci 14. století na čtvercovém půdorysu jako gotický karner – tedy stavba s kostnicí v přízemí a horní kaplí. Velmi působivé je dodnes západní průčelí s dvojicí štíhlých polygonálních věží po stranách, v jejichž lucernách kdysi hořela věčná světla mrtvých (lampas mortuorum). Kostel však byl husitskými válkami poškozen a obnoven v polovině 17. století.

Zásadní přestavba v duchu barokní gotiky proběhla v letech 1708-1701 (v době působení opata Snopka) podle návrhu Jana Blažeje Santiniho Aichela, který je považován za autora nového přeskládání kosterních pyramid, gotických fiál či řezaných korun nad pyramidami, ale také například kazatelny a barokních oltářů. Interiér dolní kaple – kostnice – nese Sanitniho rukopis v bohatých štukových obrazcích klenebních polí. Zároveň Santini řeší špatnou statiku objektu, nechá vestavět štít mezi věže, sanktusovou vížku a předsíň před průčelím.

Nyní, po více než 300 letech prochází kostnice další zásadní přestavbou – o té se více dočtete příští týden.


Poděkování patří: Radce Krejčí, ředitelce organizační složky Římskokatolické farnosti Sedlec

Napsat komentář

Tento příspěvek má jeden komentář